Musím upozornit, že nikdo z naší smečky nemá sklony k intelektuálním hlubokomyslným filozoficko-psychologicko-transcedentním úvahám, rozborům či spekulacím. Snad jenom zvídavá, přemýšlivá až snad meditativní Dandelion jaksi občas tíhne ke kognitivní konzumaci plodů některých intelektuálů a vzdělanců (například vždy s velmi, velmi zvláštním výrazem ve tváři sleduje, když předčítám, co to zase vymyslel páter Halík…).
My, ostatní ve smečce, se cítíme daleko spíše jako onen muž řídící lokomotivu v moudré průpovědi, která říká, že: „pesimista vidí tmu v tunelu, optimista vidí světlo na konci toho tunelu, realista vidí, že to světlo je blížící se vlak – no a potom je tam ještě strojvedoucí, který vidí tři pitomce motat se na kolejích“. Pozorujeme, užíváme toho, co nám bylo dáno, děkujeme za to a žijeme si v našem vesmíru, který se občas protíná (ale občas také ne) s vesmíry jiných. A hlavně se snažíme, aby výsledkem našeho bytí bylo alespoň něco dobrého – nejen pro nás, ale i pro ostatní.
Právě proto si tolik vážíme těch, kteří se snaží udělat něco hezkého pro jiné. Rovněž si vždy o to více vychutnáváme, když máme s takovými lidmi možnost strávit společný čas, zvláště pak, pokud se setkáme někde, kde si to všichni zamilujeme. A tak nás těší, že jsme letošní léto byli poctěni pozváním k účasti na výcvikovém táboře, který na začátku července pořádala naše výcvikářka Bohuňka Šibalová.
Místo činu: doslova v lůně úžasné přírody na jihozápadě Zábřežské vrchoviny nebo, jak někdo říká, snad prý ještě v posledních výběžcích pahorků vrchoviny Drahanské, prostě v nádherné krajině osady Ošíkov mezi Konicemi a hradem Bouzovem.
Aktéři: ‚parta lidí, co maj duši zelenou‘ (dovolíme-li si parafrázovat klasika, konkrétně Samsona Lenka).
Naše účast: tentokráte bohužel zatím jen Dandelion a Jan. Ilona zatím intenzivně opatrovala naši novou berušku Kapinku, která právě přišla do smečky.
Průběh: o tom by se bezpochyby dalo sepsat dílo epické zvící Vojny a míru či lyrická óda snad ještě delší – anebo vše vylíčit dvěma krátkými slovy: naprosto super.
Měli jsme vše, co máme tak rádi: čistou přírodu, skvělý výběh pro vlčici, výtečný výcvik, spoustu chození okolní skorodivočinou, zážitky… jo a taky kromobyčejně znamenitou kuchyni a skvostné točené pivo v hospodě ‚U Římana‘. Počasí Bohuňka objednala téměř až geniálně – teplo, ovšem nikterak nesnesitelně vedro přes den, deště a dokonce i krásná bouřka přes noc. I kdybychom vyvinuli jakkoli titánské úsilí, nedokázali bychom najít na celém táboře byť sebemenší chybu, kromě té jediné a zásadní – že s námi nemohly být Ilonka, Kesinka a Kapinka. Ale to se, přirozeně, nedalo ovlivnit, pročež lze jen konstatovat, že se Bohuňka jako obvykle zaskvěla naprosto perfektní akcí. Nám pak nezbývá, než jí z hloubi srdce poděkovat a doufat, že příští rok budeme opět přizváni a že si budeme moci skvělý týden užít již všichni.
A jelikož se říká, že jeden obrázek vydá za tisíc slov, dost již bylo logos prophorikos a dále, prosím, směřujte své kroky do naší GALERIE, kde se můžete potěšit výtvory skvělé fotografky Barbory Ullmannové. Jen pro kontrast jsme přidali i několik málo našich obrázků (asi tři), aby byl zcela zřejmý rozdíl mezi tím kdo (Bára) umí a kdo (my) jenom čumí.
A takhle to ve skutečnosti bylo
