Tak, a léto je v trapu.  Upláchlo léto babí, léto svatého Václava, léto indiánské, prostě všechna letošní léta, ať už si je rod lidský pojmenoval jakkoli.  Nastěhoval se k nám podzim a čas od času první mrazíky připomenou, že brzy budeme muset začít hlídat bříška a záda našich stafinek, aby neprochladla a kontrolovat svůj výraz ve tváři, aby vlčice nepoznala, jak jí závidíme ten kožíšek s nádherně hustou podsadou.

Oči laskající a dech beroucí záplava všech odstínů zahrádek, předzahrádek, sadů, alejí a luk se vytratila spolu s úrodou mizející ve sklepích, špajzkách a kredencích, s květy podléhajícími chladným ránům a s padajícím listím, které, namísto aby něžně pokrylo zem a ochránilo ji před mrazy, mizí na skládkách, případně v dýmajících hranicích.  A co!?  Vždyť mulčovací kůru mají ve slevě, tak proč by se moderní člověk měl zlobit s nějakým listím nebo posekanou trávou, ne?

I celá krajina ztratila svou barevnost, i když, pravda, maličko jinak.  Šachovnice, či spíše záplavy žlutého hnusu, co na něho ze svého nedobrovolně, zato mohutně přispíváme, střídající se s temně zelenými oceány protkanými krajkou šedých chloupků palic stejně bohatě dotované kukuřice, se dočasně stáhly a nakrátko uvolnily místo přece jenom podzimu přirozenější hnědé.

Ačkolivěk – není všechno zlato, co se třpytí a není všechno ornice, co na polích zvětrává.  Nějak nám zmizela, zemina nevděčná.  No, asi utekla, když na vlastní hroudu zakusila, co s ní soudobí moderní a progresivní kolchozníci provádějí.  Zůstala po ní jen narychlo zoraná či podmetená plocha čehosi, co se velmi blízce podobá betonové skořepině dokonale vysílené úpornou snahou nepřijmout ani kapku vody, pročež je posléze schopná vydat pouze to, co do ní formou koncentrovaných umělých hnojiv vecpeme.  Leč hlavu vzhůru a zahoďte strach, báječní agroexperti již přišli s geniálním řešením a plánují do boje o zrno zasadit hydrogelový prášek, který udrží vodu v půdě, jemuž v zápase mocně přichvátají ku pomoci chemické látky podobné latexu, lepící k sobě zrníčka hlíny, čímž bezpochyby dokonale zabrání erozi vodní i větrné.

A nádavkem se tím rázem ocitneme ve vrcholné fázi lidských dějin – době umělé.  Dokonale sterilní, omyvatelné a nadto úžasně odpřírodněné.

Představte si tu nádheru, namísto rodné země rodný latex, namísto prsti do hrobu vhozené dvě lžičky hydrogelu.   A mezitím nádherný život plný korektních, virtuálně (ne)reálných lásek s umělými partnery, samozřejmě přísně neutrálního pohlaví a pokud možno vytištěných zcela dle přání na 3D tiskárnách.  Hle, první vlaštovky již mávají křídly nad námi zaostalci.  Popatřte přec na zázraky plastické chirurgie tolikrát upravovaných tvorů.  Byť by i nejspíše kdysi, prapůvodně, byli z jakýchsi epitelů, pojivových, svalových, nervových a trofických tkání tvořeni, dnes se již poměrem zbývajících souborů buněk a použitého plastu toužebně vyhlíženému ideálu budoucnosti nezadržitelně blíží a k nám, zpozdilcům nepoučitelným, se ze stránek magazínů barevných a obrazovek zářících sklání a cestu správnou, silikonovou injekcemi botulotoxinovými ukazují.  No a co ten super život bez nutnosti se někým setkat, nebo snad dokonce – při představě oné archaické zvyklosti se až srst ježí – s někým mluvit.  Vždyť od čeho máme tolik kouzelné elektroniky s jejími fantastickými a neslýchaně rychle se vyvíjejícími možnostmi.  Koneckonců, i to oplodnění zvládneme uměle.  Co bychom se zbytečně potili.  Jen kdybychom kvůli tomu tu dálku na kliniku nemuseli chodit; ale stoprocentně už zítra, nejpozději pozítří prý bude stačit přiložit implantovaný čip, DNA se přečte a zkumavka se naplní – vivat transhumanismus…  Ještě nezapomeňme zmínit, co nás čeká gurmánských zážitků při hltání umně naservírovaných náhražek, odborníky dovedně smíchaných z éček a chemických výtvorů, se stopovým množstvím přirozených produktů.

Však, buďme trošku přízemnější a užijme chvilky než všichni ti agro-půdo-vykořisťovatelé vytáhnou ze svých zbrojnic arzenál navigací řízených megatraktorů s třicetimetrovými postřikovači a vypustí na zbytky hlíny levně pronajatých pozemků přívaly chemikálií, co zaručeně neškodí – ale projít se tam raději nepůjdou.  Poděkujme, třeba v duchu, rozhodně ovšem od srdce, všem poctivým, svědomitým rolníkům (ještě doopravdy existují) za to, že mají vlídný vztah ke své půdě, k přírodě a skrze dobré mléko, maso, zeleninu, ovoce a vše ostatní, co nám poskytují vlastně i k nám.  Buďme vděční za farmáře, kteří na kousku své půdy hospodaří tak, aby ji mohli beze studu předat svým synům a ti zase svým synům a ona pořád dávala užitek a hojnost úrody pro obživu i přírodní a přirozené krásy pro potěchu jim i jiným.

Tedy znovu, buďme přízemnější, tentokráte doslova a do písmene, a skutečně se držme při zemi nízko, nizoučko, až na ni nos položíme.  Teď, právě teď se nám totiž dostává příležitosti užít si skvělých terénů a pokusit se posunout zase o kousíček naši stopičku.  Je to super zábava, alespoň pro naše pejsky.  Jan, zajisté, v plné míře neocení, že každé s feneček šlape dvakrát čtvrthodinku stopu, zatímco naše milované slečny ji pak až k předmětu proňufají za pár minut.   To je potom možná zábavnější pohled na ve sloup se obracející oči Jana, než na berušku ležící u předmětu a vesele se zubící se zřetelně čitelným výrazem křičícím do světa „ještě jednu bych dala, jako nic!“.  Naštěstí, jak čas běží a nám narůstá počet prodělaných nácviků, postupně si stopu prodlužujeme a děláme obtížnější terény i lomy, což činí ze hry ještě větší legraci pro všechny.

A co se jinak událo ve smečce?  Věřte, bylo toho dost.

Třeba, hned na začátku září výlet do ZOO v Brně.  Bylo to zábavné a poučné a některá zvířátka byla obzvláště zajímavá.  Kráva se dvěma hrby, cosi samá noha, samý roh, a hlavně – vlci!  Zkrátka, zážitků plný pytel.  A jelikož i Iloniny oblíbené žirafy se nechaly obdivovat, líně se couraje po krásném výběhu a ukusujíce seno z košů v korunách stromů a pivo v bufetu u výhledu na ně bylo správně vychlazené, s čistou, hustou pěnou, též Ilona a Jan si návštěvu vydatně užívali.  Vrátili jsme se unavení, spokojení – a hladoví.  Což znamená, že v naší oblíbené zologajdě, co v ní mají převelice rádi pejsky (díky jim za to), se naše fenečky chovali zcela dle dvorní, pardon zahradní, etikety a nezpůsobili tamnímu osazenstvu žádnou fyzickou ni psychickou újmu.  Tudíž se těšíme na jaro, až se opět přivítáme se všemi těmi méně i více vzdálenými sestrami a bratry.

Později v září jsme se jukli na národní výstavu do Brna.  Moc jsme si domů nepřivezli, Dandinka skončila, stejně jako loni, v otevřené třídě druhá, Kesinka ve stejné třídě výborná bez pořadí.  Kapinka se ve štěňátkách proběhla, při otočce se opravdu otočila, jenže na záda, aby si nakonec odnesla to, proč jsme ji na výstavu vzali – první zkušenost.

Přesto, něco jsme si na národce pořídili.  Psincový kašel.  Pěkně jedna po druhé, napřed Kesinka, nato Kapinka, pak Dandinka a nakonec i westík Dino, všichni přesně s odstupem čtyř dnů.  Naštěstí jsme vše vždy zachytili ještě v počátku, a za dva týdny byla hrůzostrašná pandemie ze smečky definitivně vypuzena a my jsme se mohli vrátit k normálnímu psímu životu.

Co ještě, přátelé?  Pomaličku, polehoučku se nám rýsuje další směřování našeho úsilí a klopýtání na cestě rozvoje schopností, vloh a zájmů našich pejsků.  Po dlouhém, déle než jeden a půl roku trvajícím snažení, nesčetných pokusech, zkoušeních, variantách a poradách s těmi, kteří nás znají, jsme Dandince definitivně sundali postroj na obrany.  Její pohled při kousání přesvědčivě říkal: „dělám to jenom abys měl radost, já sama bych radši byla kdekoli jinde“, figurant stále častěji upadal do stavu totální fyzické vyčerpanosti ve snaze vyloudit ani ne štěknutí, jen alespoň nějaký vlčí pohyb a Jan se stával notně zádumčivým až melancholickým.  Zato stopy, jó stopičky, to Daninka může.  Takže, vytrvalostní disciplíny, poslušnost a čmuchání po nivách, rolích a lučinách se staly definitivně Dandinčinými příštími trajektoriemi.  Ovšem, jestli se vše povede a doma zůstane jeden pejsek po silákovi a pracantovi Cairovi, bude se zase na cvičáku mezi maketami prohánět vlk.

Ostatně, Kesinka a zvláště divočák Kapinka měrou více než dostatečnou zastupují naši smečku v oboru pokusů o sežrání klínu a toho pána, co neuvěřitelně riskuje, když s ním běhá kolem.  Vpravdě, pakliže Kesinku trhání a kousání na obranách baví (jinak je to samozřejmě srdíčko a beruška), potom Kapinku musíme najisto nazvat naprostým nadšencem.  A protože se nám, chvála Bohu, zatím vcelku daří i v poslušnosti, to hlavně zásluhou poctivé a neúnavné píle Ilony, a zamilovali jsme si i stopu, obě stafinky se jistě brzy objeví rovněž na nějaké té zkoušce.

Přátelé, kamarádi, spřátelené smečky, dovolujeme si Vám popřát nádherný předadventní čas, poděkovat Vám za přízeň a těšit se na další setkání nejen na těchto stránkách, ale především tváří v tvář a čumákem v čumák, popřípadě kombinací obého.

A nezapomeňte, časy minulé dávno i nedávno si stále můžete připomenou i v naší GALERII.